Nicméně Petr Vaněk se k takovému kroku rozhodl poté, co navštívil mariánskohorský hřbitov. Tam se dostal poté, co během covidových uzávěrek našli s manželkou optimální způsob, jak respektovat tehdy platná doporučení, které znělo – chodit do přírody, ale bez kontaktu s okolím. V cestách po ostravských hřbitovech tak našel optimální způsob, jak tato doporučení naplnit.

Na mariánskohorském hřbitově jej zaujal chátrající hrob s fotografií čtyř dětí a nápisem „Zemřeli společně tragickou smrtí ve vlnách Odry“. V předtuše silného příběhu začal ve spolupráci s historikem Tomášem Majlišem po osudu Arnoštky, Milušky, Zdeňky a Evženka Kozielových pátrat v ostravských archivech.

Co se tedy tehdy stalo?

Vše podrobněji rozepisuje na stránkách www.provedu.cz, které se věnují ostravské historii a komentovaným prohlídkám, právě historik Tomáš Majliš, kde si můžete úplný příběh přečíst, my vám přinášíme jeho zkrácenou verzi.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rodina Kozielových byla v Mariánských Horách všeobecně známá. Albert Koziel zakoupil zavedený hostinec Karla Sýkory na tehdejší mariánskohorské návsi nedaleko Dolní kolonie Jámy Ignát, jejíž obyvatelé byli častými návštěvníky tohoto podniku. Dnes je budova bývalého hostince demolována, ale až do počátku 70. let bychom ji mohli najít v těsném sousedství kapličky Zvěstování Panny Marie. K hostinci Albert Koziel s manželkou přistavěli řeznickou dílnu.

S manželkou Marií Pekarovou měli ještě před příchodem do Mariánských Hor staršího syna Viléma a postupně se jim narodily další děti. V roce 1908 dcera Arnošta, v roce 1910 dcera Bohumila, v roce 1912 dcera Zdeňka a o rok později nejmladší syn Evžen.

Život rodiny změnilo vypuknutí první světové války, kdy musel Albert Koziel narukovat do armády. Po celé období války byla hostinská koncese převedena na jeho manželku Marii. Když se manžel vrátil z války, požádala v roce 1920 manželka o převedení hostinské koncese zpět na manžela. Bylo to v době, kdy mezi oběma manželi došlo k rozkolu, který vedl na jaře 1921 k rozvodu. Marie Kozielová se od bývalého manžela odstěhovala do domu 218 a spolu s ní také dvě nejmladší děti – Evžen a Zdeňka. Starší děti zůstaly bydlet s otcem. Děti, které žily u obou rodičů, se ale nadále stýkaly. Jedno z takových setkání ale skončilo tragédií na hošťálkovickém přívozu přes řeku Odru.

Na hošťálkovickém přívozu vykonával původně převoznickou službu Jan Šlosárek. Na konci roku 1921 ale obec Šlosárka k jeho nelibosti převoznictví zbavila a počátkem ledna 1922 najala do služby domkaře Antonína Šlofera, který se – na rozdíl od minulého převozníka – těšil mezi obyvateli Hošťálkovic dobré pověsti. Nový převozník se ale musel potýkat s neustálými útoky a naschvály ze strany bývalého převozníka Šlosárka, který se nechtěl smířit se ztrátou svého místa.

Šlosárkovy útoky vyvrcholily v neděli 5. března. Foukal tehdy silný studený vítr a během dopoledne se střídaly sněhové a dešťové přeháňky. Kolem poledne se ale počasí uklidnilo a vysvitlo slunce. Převozník Šlofer se šel po poledni domů převléknout a svěřil přívoz svému patnáctiletému synu Mikulášovi. Jeho nepřítomnosti využil bývalý převozník Šlosárek, který přes Mikulášovu snahu člun bránit jej odřezal a odplul v něm pryč.

Shodou okolností nalezl nedaleko rybařící horník Svoboda v blízkosti proti proudu od přívozu malou pramičku. V dobré víře ji přivezl k přívozu, než se najde její majitel. Pro převoz lidí byla tato loďka malá, a proto se vydal převozník k dalšímu přívozu do Nové Vsi, zapůjčit si větší loď a požádal svého kolemjdoucího známého Eduarda Tomečka, aby zatím zůstal u přívozu hlídat. Ten však neodolal snadnému výdělku a začal na loďce převážet lidi na druhou stranu řeky.

V té době vylákalo slunečné počasí na jarní vycházku Kozielovy mladší děti, které se v doprovodu kuchařky rozhodly jít si natrhat sněženky k tehdy meandrující Odře. Na mariánskohorském břehu sněženky nenašly, ale od lidí připlouvajících z hošťálkovické strany se dozvěděly, že na druhém břehu je jich spousta. Vydali se všichni společně i s kuchařkou k přívozu, kde je všechny i s kamarádkou, která jako jediná uměla plavat, nechal Tomeček do loďky nastoupit a převážel je přes rozvodněnou řeku.

Bohužel kousek od hošťálkovického břehu se z nějakého důvodu rozhodla stokilová kuchařka v loďce postavit na kraj člunu a chystala se vystoupit. Pod její vahou se loďka převrhla. Kuchařka zemřela okamžitě, zřejmě ji ranila mrtvice. Tomeček se udržel lana přívozu a kamarádce se podařilo doplavat ke břehu. Děti Kozielovy se však po dvou chytily a voda je unášela po proudu.

První z dvojic utonulých dětí nalezli lidé v Odře až za deset dní, tedy 15. března, druhou ještě o další tři dny později, tedy 18. března roku 1922. Pohřbu čtyř z pěti dětí Kozielových se v neděli 19. března 1922 po poledni zúčastnily davy lidí nejen z Mariánských Hor, ale i z širokého okolí. Kroniky líčí, že v čele dlouhého smutečního průvodu jely tři bohatě vyzdobené pohřební vozy tažené koňmi.

Po tragédii pak otec Albert živnost prodal a odešel do Žiliny, kde jeho stopy končí. Matka s nejstarším synem Vilémem žili v Ostravě ještě do přelomu dvacátých a třicátých let, a pak rovněž odešli na Slovensko, ale do Zvolena. Vilém se vyučil kožedělcem a dopracoval to ve Zvoleně dokonce na předsedu kožedělného družstva. Ale nikdy už se do Ostravy nevrátil.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Osamělý hrob tak postupně chátral a v době, kdy na něj narazil pan Vaněk, byl ve velmi špatném technickém stavu. Petr Vaněk si uvědomil, že od této lidské tragédie právě letos uplynulo sto let. A tak se jej prostě rozhodl pronajmout na dobu neurčitou, zároveň se stal vlastníkem hrobového zařízení a začal jej opravovat.

Oslovil kamenickou firmu, která rozebrala pískovcový rám a ten po očištění osadila na nový betonový věnec, napřímila pomník, který byl výrazně nahnutý na pravou stranu. Dále očistili pískovcový sokl, sestavili a slepili jednotlivé díly pomníku, vyleštili žulový náhrobek a znovu pozlatili nápisy. Nakonec osadili po bocích dvě svítilny. Není bez zajímavosti, že kamenický mistr Mojmír Zmítko, který se o práce stará, při prvním setkání s panem Vaňkem u hrobu zjistil, že původní práce provedla v roce 1922 firma Gruntorád, což je pradědeček pana Zmítka a také původní název stejné kamenické firmy. Kruh se uzavřel.

Petr Vaněk s manželkou celou plochu hrobu osadili bílými růžemi, už proto, že se jedná o dětský hrob. Zděnou kapsu na čelní straně pomníku ozdobily bílé macešky a v přední části hrobu plánuje umístit kovový tác na svíčky, které budou moci příchozí zapálit.

Náklady na celkovou rekonstrukci hrobu mírně přesahují osmdesát tisíc korun, dvacetitisícovými částkami přispěly Moravskoslezský kraj i Magistrát města Ostravy. Částkou dvaceti tisíc a pomocí s úklidem se připojila mariánskohorská radnice. Právě těm by pan Petr Vaněk také touto cestou rád poděkoval. A my bychom rádi poděkovali panu Vaňkovi za jeho péči o poslední místo odpočinku čtyř dětí a připomínku události historicky spjaté s dějinami obvodu.